Večerníčky pro Cassia

Texty známé také jako Dopisy Dubence, v nichž autor (1914–1997) svérázným způsobem reflektuje tehdejší dobu byly vybrány z kritické edice Václava Kadlece "Sebrané spisy Bohumila Hrabala" (svazek 13. a 14.).

„Když jsem v pondělí přijel do Prahy z Kerska, viděl jsem sochu svatého Václava, tyčící se jako hrozba v plné zbroji, viděl jsem, jak na chodnících a obrubách stojí i takoví esenbáci jako ti, kteří vzdávali svatému Václavovi nežádoucí ochranu a pomoc… ale já už jsem nepotřeboval slzný plyn, já jsem tiše plakal nad tím, že asi opravdu bohové opustili tento svět a odešel Hérakles a odešel i Prométheus, že odešly ty síly, na kterých se otáčel svět, že tady jako poslední zůstal hořící, hořící, hořící ne keř, ale mladý student, který v tu chvíli upálení byl ten, který byl. Já, kdybych byl v tu chvíli s ním, tak já bych jej na kolenou prosil, aby hořel, ale jinak, aby hořel slovem, které by se mohlo stát tělem, které by pomohlo těm nehořícím, a když, tak hořícím duchem a v duchu."

Český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Stal se nejpřekládanějším českým autorem 20. století.

Spisovatelem z povolání se stal teprve v roce 1963. V roce 1965 se stal členem Svazu československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin. Po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. Roku 1975 uveřejnil v časopise Tvorba krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury opět umožněno publikovat. Zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce, ve které se léčil. Byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si přál.